POSLEDNÍ HRUBOSKALSKO ROKU 2025

Aneb tradiční předvánoční výlet pod hlavičkou mywayaway!

Už si přesně nevybavuji, kde se ve mně vzal ten pocit, že chci párkrát do roka svolat partu lidí a vytáhnout je do ráje. Možná je to tím, jak k němu vzhlížím. Jak si přeji, aby ho každý viděl očima, které jsou podobné těm mým. Možná jsem pyšná, že je to místo, které už semnou bude navždy spojeno. Místo, odkud pocházím a kde na cestách leží tolik mých vzpomínek. Těžko říct, kde se zrovna u mě vzala ta potřeba, nebýt tu už jen sama, ale být tu i s lidmi, s kterými je tu tak dobře, že mám chuť zastavit čas. Takzvaný vánoční výlet jsem letos organizovala už potřetí a nevím, jestli se dá vybrat ten, který byl nejhezčí, každopádně ten poslední stál fakticky za to. A to i s tím, že nebyl tak úplně zimní, jako spíš pochmurně podzimní.

Několik dní před akcí jsem přemýšlela, jestli to pojmout trochu jinak a naplánovat trasu výletu na nějaká neobvyklá místa. Jak se dalo ale čekat, moje myšlenky skončily opět ve Skaláku. Nemám zdání proč, ale tenhle vánoční výlet jsem si nějak neuměla představit bez zastávky v Hospůdce u hradu Valdštejn. A vlastně vůbec bez cesty kolem tohohle místa. Valdštejn se totiž za minulý rok stal z ničeho nic místem, u kterého jsem tak často, že si tam připadám vážně jako doma. Možná ještě o kus víc, než na své milované Janově vyhlídce nebo u kapličky na Vyskři či Zebíně, což jsou místa pro mě v ráji asi ta nejmilovanější. A Valdštejn se k nim z nějakého záhadného důvodu v minulém roce úplně přirozeně přidal.

Sraz k výletu byl na zastávce v Turnově. Když jsme se začali pomalu scházet, ať už známí, či neznámí, přijel vlak od Jičína, ze kterého vylezla tlupa asi padesátky lidí. Trochu jsem zamrzla, protože byť se to může zdát dle sociálních sítí jiné, tak můj komfort překračuji již při výskytu v partě více jak dvou lidí. Nicméně jsem se odvážila ke slovu a ptám se jednoho z velitelů téhle smečky: "Vy jdete s námi?". Dostala se mi, v tu chvíli pro mě trochu děsivá odpověď, že ano, jestli jdeme na Hlavatici. Po menším šoku jsem si vzápětí uvědomila, že nikdo neví, kam jdeme a tak by se mě na to asi nikdo neptal. Parta se od nás trhla a vyrazila na svůj výšlap. Kamarád Honza mi na to po chvíli povídá, že bych měla vidět ten děs ve svých očích. No nebudu lhát, těžko říct, jestli bych ustála partu padesáti cizích lidí. Na mnou organizovaný výlet nakonec dorazilo 8 lidí a jeden pes, což byl stav ideál.

Vyšlápli jsme na Hlavatici, kolem hradu Valdštejn směrem k reliéfům u Kopicova statku, do Kacanov, na Hrubou skálu a přes Zámeckou a Mariánskou vyhlídku kolem Cintorínu k Sedmihorským pramenům. Po modré na Janovu vyhlídku a poté zpátky k Valdštejnu, kde jsme to takzvaně zakempili u krbu se zbytkem vaječňáku. A já si tady zase pro jednou uvědomila, že byť miluji své osamělé toulky lesem, jednou za čas jsem vděčná za to, že se k výletu sejde tak skvělá parta, jako se sešla sobotu před Štedrým dnem. Jsou to okamžiky, na které budu vždycky hrozně ráda vzpomínat a které se mi tím nekončícím humorem a spojením s přírodou vždycky vryjí hluboko do srdce. Díky!