MOMENTY Z JARNÍHO VÝLETU

A jaro je tu. Slunečních paprsků je více a více, a i když se stále střídají s pochmurným chladným počasím, lákají ven čím dál tím víc. Dny jsou projasněnější a zvyšuje se touha být v lesích a skalách víc, než kdy dřív. Nějak se stalo tradicí, že nejen o vánocích, ale i na jaře mám touhu zlákat k výletu partu lidí, co si chtějí užít počátek turistické sezóny - kdy je v ráji živo, ale ne tolik, že by člověk raději zdrhal do míst, o kterých se málo ví. A tak se někde ze všeho pracovního přetlaku opět zrodil nápad o realizaci společného výletu.

Protože to nebyl první svolaný výlet a trochu jsem tušila, že někteří semnou půjdou již poněkolikáté, měla jsem nutkání zvolit něco trochu jiného, než klasiku. A vlastně i já sama jsem toužila projít rájem zase trochu jinudy. Nabízelo se spoustu možností. Hrála jsem si s myšlenkou takhle postupně projít Zlatou stezku Českého ráje, začít v Mladé Boleslavi a nechat každého, aby zůstal u prvního úseku, nebo tím nastartoval projití celé stezky. Nakonec ale nad všemi plány zvítězily dvě věci. Fakt, že jsem nedávno ve spolupráci s firmou Čelenky z hor vypustila ven nový design čelenek s vyskeřskou kaplí sv. Anny a chtěla jsem čelenku ke kapličce vynést a také fakt, že si vlastně neumím představit, že bych partu výletníků ochudila o závěr trasy u hradu Valdštejn. A tak se zrodil nápad obejít skály a projít Podtroseckým údolím, vyšlápnout si ke kapličce a přes Radeč zamířit k Valdštejnu.

Sraz v Borku pod Troskami se ukázal strategicky nejlepším místem. S kamarádem Honzou jsem se potkala už v Turnově a do vlaku k nám po cestě přistoupil i Martin. V Borku pod Troskami už na nás čekalo dalších pár lidí, mezi nimi i Terka, s kterou se dlouho sledujeme na Instagramu. Hned na startu bylo jasné, že se zase sešla naprosto skvělá parta, což mě osobně těší. Přiznám se, že člověk vždycky tak trochu panikaří, jestli si všichni sednou, jestli si sednou naše tempa, jestli někdo náhodou neočekává něco, co tahle akce nenabízí. A ono ne. Ono si to vždycky nějak záhadně všechno prostě sedne a celou cestu nás provází smích a dobrá nálada. Kilometry ubíhají nějak rychleji a člověk má pocit, že se s některými z těch lidí zná daleko déle než pár hodin.

A tak i když se ráno na polích válela mlha a z vlaku nebylo vidět nic, na startu tohohle božího výletu se nějak záhadně vyjasnilo. Nejen venku, ale i uvnitř mojí duše. Díky všem, kteří se přidali a kteří ten den udělali opět nezapomenutelným.